Právě začínáme, prosím mějte s námi trpělivost. Děkujeme!!!

Zbytky průmyslového impéria

30. října 2017 v 16:56 | TheMelin
Již několikrát jsem na internetu viděl fotografie z monumentálních hal oné továrny. Vždycky jsem si říkal, že někdy třeba…
Jednoho dne jsem využil příležitosti a vyrazil. Zaparkoval jsem a vydal se na obhlídku.
Areál je obehnán kvalitním plotem a zdí. Zevnitř se ozýval sporadický štěkot psa. Byla neděle - tak byl celkem klid. Několikrát jsem nakoukl přes zeď a nikde nikoho neviděl. Pokračoval jsem tedy v obhlídce areálu z venku a hledal skulinku, kudy dovnitř. Tu jsem po několika desítkách minut nalezl hluboko v křoví.




Snažil jsem se plížit potichu, žel bůh četné kopřivy, klacky a PET lahve činily postup slušně hlasitý. Doufal jsem, že nikdo není na obchůzce a dál se sunul k nejbližší hale. Po seběhnutí malého kopečku jsem stanul u otevřených dveří do jedné z hal.


Potichu jsem vybalil foťáka začal fotit. Přízemí mne tolik nenadchlo a tak zbývala cesta nahoru po schodišti.
Hala v patře byla o poznání krásnější a konečně jsem to spatřil na vlastní oči. V klidu fotím a poslouchám jakýkoli podezřelý zvuk.




Štěkot psa se ozývá jakoby blíž a blíž, mám pocit, že hafani jsou dva. Potichounku se sunu k nejbližšímu oknu a skryt pavučinami vyhlédnu ven.
"A do p**i!"
Pod okny stojí dodávka a z ní vylézají 4 chlapi v plné polní se svými štěkavými kamarády. Nasucho polknu, spustím fotoaparát a s tichým cvaknutím jej vypnu. Druhá strana haly, skrývající cestu ven, je nekonečně daleko. Čeká mě několik desítek metrů po podlaze poseté ostrými střepy. Vyrážím na nejrychlejší tanec, který jsem mezi nimi kdy tančil. Jsem u schodiště.
Rychle po schodech dolů a vyhlédnout opatrně ven. Štěkot je slyšet velmi intenzivně. Na této straně zatím nikdo není a tak skáču rybku do křoví a se vší hlučností utíkám kopřivami ke vstupnímu bodu.
Za plotem si dávám chvíli oddech a přemýšlím co dál. Zabalit se mi to úplně nechce. Neviděl jsem tu nejznámější a největší halu.
Sunu se tedy dál podle areálu a nacházím další skulinku, za kterou je patrová budova. V trávě po zemi se povalují jakési plastové desky, které vydávají pěkný rámus, když na ně stoupnu. Protahuji se do budovy a procházím jakousi bývalou kotelnou. Za ní je schodiště vedoucí do patra a do podzemí. Zkouším to dolů, ale zastavuje mne smradlavá černá voda, která činí spodní patra nepřístupná.
Stoupám tedy vzhůru, ale nacházím jen prázdné místnosti. Skrz rozbitá okna kontroluji situaci kolem. Všude se zdá být mrtvo a oknem vidím i vytouženou halu.
Skrz další budovu se dostávám dovnitř. Konečně. Stojím v industriálním chrámu a fotím, co stíhám. Klenutý strop se tyčí vysoko nade mnou a kroky se až nepříjemně rozléhají prostorem.
Postupuji dál a dostávám se k průchodu do nižší, zato rozlehlejší haly. Všude na stěnách jsou cedulky, hlásající, že vstupenka na tohle místo je za 5000. Vstupuji na kraj. Dál se mi nějak nechce. Už jen proto, že tam není kde se schovat a je tu podezřelý klid.




Vracím se a zacházím do jedné boční místnosti s jakousi montážní jámou. Chvilku tu sedím a odpočívám. Je vedro k zalknutí a já sem po uši zachumlán v černé mikině s kapucí. Naštěstí.

Zvedám se a vykračuji svižně ven.
Tuhnu uprostřed kroku.
Na deset metrů ode mne kráčí bokem hlídač a mašíruje si to do vedlejší haly. Nevím, jestli mne viděl, nebo ne. Hlavu měl natočenou směrem ke mne. Stín, ve kterém stojím, mi asi pomohl splynout s okolím.
Pomalu couvám stínem zpátky do místnosti s jámou. Zřetelně slyším vysílačku a kroky těžkých bot, které se vzdalují a za chvíli zase přibližují.
Když vše utichne, stojím ještě dobrých deset minut na místě.
Cesta k plotu je dlouhá a vím, že budu vidět. Svlažím rty douškem vody, uklízím foťák do batohu a po zídce nad jámou se přesouvám k druhému východu z místnosti.
Hala je prázdná, nicméně netuším, kam ochranka zmizela.
Hluboký nádech a rychle pryč. Beru to polosprintem, co nejtišeji. Obuv na tichý běh opravdu nemám a pohory drtí sklo, kterého si nevšimnu. Při každém zaskřípání a zapraskání skousnu zuby a uháním dál.
Jsem venku z haly.
Nikde nikdo, tak rychle mizím podél plotu k místu vstupu.
Obcházím areál ještě z boku, a nacházím menší patrový domek u brány. Z boku se na mne zubí rozbité okno.
Uvnitř je prázdná hala, ale zaujme mne hromada papírů po zemi.
Protahuji se skrz zubatý okenní rám a jsem uvnitř. Papíry pocházejí z jednoho kufru, který leží otevřený pod schody. Je plný starých novin a lístečků s názvy knih. Nacházím i jakési psaní vedené hezkým rukopisem s depresivním obsahem.
Raději místo opouštím.


Když už jsem v této oblasti, jdu zkontrolovat další zbytek velkofabriky o ulici vedle. Po kolejích v klidu přicházím pod zbylý betonový monument a vcházím dovnitř.


Procházím skrz jednotlivá patra prázdných hal plných sloupořadí a koukám z oken na vedle stojící chladící věž. Ve vrchním patře usedám a odpočívám. Při cestě zpátky lezu ještě do podzemí, kde mne značně zaujmou kolektory vedoucí od budovy. Nacházím dva, oba zadělané neprostupnou mříží.
Je zde naprosté ticho ale i tak se tu necítím úplně volně. Vylézám ještě naposledy do vrchního patra a jedním z oken koukám na svůj příští cíl…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama