Právě začínáme, prosím mějte s námi trpělivost. Děkujeme!!!

Srpen 2017

Konečně za hranice

28. srpna 2017 v 18:09 | Calwen

Obratný seskok z plotu do křovisek se mi moc nevyvedl. Málem jsem zůstala viset za nohu. Jen tak tak jsem to ustála a nepřivítala kopřivy mým obličejem. Z podřepu jsem se vydrápala na nohy dost rychle. A už chytám batoh, který mi podává TheMelin. Rozhlédnu se vlevo vpravo a následuji Dědka udupanou cestičkou. První tu rozhodně nejsme, tak doufáme, že jsme jediní.
"Tohle je ono?" Ptá se mě Dědek a ukazuje na úzký průlez oknem do sklepení. Krčím rameny.
TheMelin nás záhy dobíhá. "Super. Nikdo to nezadělal." Komentuje stav a už se šoupe dovnitř. "Tak na co čekáte?"
"Já nevím, třeba na výtah?" Vypustím z pusy. Fakt, že to byla TheMelinová řečnická otázka, mi dochází záhy. Přesně ve chvíli, kdy TheMelinovi podrážky zaduní ve sklepení.
"Podejte mi batohy," popohání nás. S Dědkem mu podáváme bágly. Sleduji úzkou průrvu a odhaduji výšku sklepa. Trochu mi vyschlo v hrdle.
"Dáma má přednost," povídá Dědek za mnou a očima mě pohání vpřed.
A tak se shýbám k jediné možnosti přístupu. Očima se střetnu s TheMelinovým pohledem. Je napjatý, ale o mě se nebojí. Chce dál, ponořit se do atmosféry opuštěnosti, objevovat a přemítat, jak to celé kdysi fungovalo a vypadalo. I mě to láká. Láká mě to tak moc, že nakonec strčím strach do kapsy od kalhot. Jako první vsunu nohy a po zadu se spouštím do neznáma pod sebou. Mrknu na Dědka a pustím se jediné opěry, kterou jsem měla.


Sekačka na sál!

14. srpna 2017 v 17:18 | TheMelin
Projíždíme tichým městečkem. Dnes už máme za sebou několik objektů, ale chuť objevovat je obrovská a čas je nám nakloněn.
Odbočuji z hlavní silnice a projíždím mezi rodinnými domky. Calwen se rozhlíží kolem. Vůbec to nevypadá, že jsme tu správně. Když tu najednou se na levé straně objeví několikapatrová budova s mrtvými okny v neudržovaném areálu. Záložní, nikdy nevyužitá, vojenská nemocnice z éry komunismu.