Právě začínáme, prosím mějte s námi trpělivost. Děkujeme!!!

Výprava za točitým schodištěm...

8. července 2017 v 15:02 | Calwen
"Počkáme, až ten pán přejde," povídá TheMelin a sedá si na betonovou zídku. Odtrhávám pohled od železné, zdobené brány a usedám vedle něho.
"Opravdu nenápadní," ušklíbnu se. Sedíme na zídce, deset kroků od hlavní silnice. Je horký letní den a my na sobě máme mikinu a dlouhé kalhoty. Nervózně si pohrávám s baterkou, TheMelin se plně soustředí na foťák. Pohledů místních, postávajících u napůl funkční hospody, si nevšímáme.
Za zády se nám rozštěká pes. Trhnu sebou, ale hrdinsky se neotočím. Koutkem oka zpozoruji černého uštěkance v rohu plotu. Cení na nás zažloutlá zubiska, ale víc si nedovolí. Alespoň doufám, několik stop od něho chybí plot. Pejska si nakonec odvolá páníček, připne na vodítko. Míjí nás s ostražitým pohledem.
Počkáme, až přejde silnici a zmizí nám z dohledu. Vyskočíme na nohy. TheMelin prochází dírou v plotě a já ho následuji.
Jdeme vstříc chátrajícímu objektu s tajemnou minulostí, v jehož útrobách se dnes prohání jen vítr.




Vystoupáme vzhůru po příjezdové cestě, která se mírně stáčí. Na několika místech je asfalt popraskaný od živlů a kořenů deroucích se skrz něj. Ocitáme se v neudržovaném, přilehajícím parku. Vzrostlé okrasné stromy překypující životem, zblázněná křoviska rostoucí, kde se jim zamane. Tmavé kopřivy skryté ve vysoké travině.
Mezi vší tou zelení se schovává poničené osvětlení parku. Kulový tvar tušíme už podle zbytku stínítka.
Rozhlížím se dále. Zaráží mě čerstvě vysekaný a neuklizený plac u našeho cíle. TheMelin krčí nechápavě rameny, ale jeho oči už bloudí k hlavnímu bodu rozprostřeného prostranství.
Rozechvěle dělám první krok. Pod nohama mi křupnou větvičky. Míjíme jednopatrovou budovu, která díky zdivočelé zeleni není skoro vidět.
Ta nás teď ale nezajímá. Alespoň tedy mě ne, TheMelin na chvíli mizí v houští za doprovodu lámání a křupaní větví a klení. Za okamžik se vynoří zpět. Jak ve snu dělám jeden krok za druhým. Blíž a blíž k mrtvému torzu kdysi honosné vily, proslulé svým pochmurným životem.


Výstavba vily v lázeňském městě byla dokončena roku 1865 pro soukromé účely továrníka Antona T. - výrobce soudků, porcelánu a zakladatel klimatických lázní. Díky krizi v osmdesátých letech téhož století zkrachoval a všechen majetek se dostal do konkurzu.
O osudu krásné vily do roku 1923 není nic známo. Po roce 1923 sloužila jako zotavovna a během okupace prý jako škola.
Po válce zde začala fungovat dětská ozdravovna pro nemocné s TBC. Tento fakt se nelíbil lidem lázeňského města. Existovala proto i vyhláška, že pacienti nesmějí opouštět prostory budov a zahrady. V té době vznikla patrová karanténa.


Dvoupatrový objekt zcela postrádá podkroví. Jediné památky na střechu se nalézají na věžičce. Na svém místě stále drží stráž cihlový komín, poznamenaný značným používáním. Na cihlovém podkladu z větší části drží zdobená štuková fasáda v prvorepublikových barvách. Po oknech zbyly jen prázdné bílé rámy. Otevřený arkýř zdobí pár mladých stromků. I uvnitř se jim daří. Na levé straně drží půlka okapu.
Vydáváme se na průzkum okolí vily. Skrz nespoutanou zeleň se snažím nakouknout do oken od sklepení. Občas se mi to podaří, to co vidím, se mi ani trochu nelíbí. Všude po zemi se válí hromada suti. Obávám se nejhoršího, bojím se, že náš průzkum skončí stejně jako u vily Pfaff.
"Mám vlez," hlásí mi TheMelin. Rychle ho následuji. Na boční straně budovy, skryté za zelení, objevujeme schodiště do přízemí budovy a do sklepa.
Divoce mi buší srdce. Překračuji pomyslný práh. Teplo zvenčí vystřídá ostrý chlad. Cítím, jak se mi na zátylku ježí chloupky. Dlaň pokládám na zábradlí a vstupuji na první schod. Pod podrážkami mi tiše křupe sklo, prach a drobný nepořádek. Opatrně postupuji vpřed, dlaň sunu po zábradlí. TheMelin je několik kroků přede mnou a žhaví foťák.


Ocitáme se v rozlehlé vstupní hale. Kdysi barevná omítka je oloupaná na cihlu. Nápisů je zde kupodivu minimálně, což je překvapující. Pominuli suť, je tu dost nepořádku - odpadky; provizorní lůžko; halda oblečení; černý pytel, kterému se vyhýbám obloukem; roztrhané poházené letáky a mnoho dalšího.
Po dveřích a futrech zbyly jen díry. To platí i po luxferové stěně dělící halu od hlavního schodiště. Špičkou boty jeden luxferový střípek vydoluji zpod suti. Sehnu se, chvíli ho žmoulám v ruce. Co všechno asi zažilo? Svůj romantický počátek, dny klidu a úspěchů, péči jemné ručky a hořké dny zániku. Odkládám střípek a rozhlížím se kudy dále. TheMelin už nakukuje do jedné z mnoha místnostní. Všímám si, že balancuje na prahu. Přicházím k němu. Tichou budovou se rozléhají mé kroky.
"Co tam máš?" Ptám se a přistupuji co nejblíže. Zíráme do prázdna - podlaha místnosti je vysypaná na dně sklepa. Stejně tak i podlaží ostatních pater. Koukám vzhůru, skrze několik shnilých trámů pronikají přímé sluneční parsky. V patrech nad námi nás zřejmě nečeká nic jiného než holé stěny a pozůstatky půdy.
Přecházíme do další místnosti. Ta je zasypaná vrchními patry, podlaha drží. A tak se opatrně vydávám na průzkum. Držím se u stěn, překračuji popraskané trámy, větší kusy suti, malé stromky. Půlka místnosti je vydlaždičkovaná s náznaky malých místností. Typuju ji na toaletu a umývárny.
S TheMelinem se vracíme do hlavní haly a procházíme druhou část budovy. Tady už jsou místnosti menší, systematicky uspořádané, některé mají koberce, jiné jsou zas vydlaždičkované.


V roce 1957 byla léčebna TBC přetvořena na dětskou psychiatrickou léčebnu. Pro tyto účely musela být vila podrobena stavebním úpravám. Přestavěly se pokoje, zazdilo se několik dveří, hlavně sklepní dveře z budovy do kotelny byly ze zdravotních důvodů zazděny.
V šedesátých letech se tu začala podnikat na pacientech experimentální léčba s pomocí LSD. Dříve, v roce 1938 této 'lék' A. Hofmana fungoval proti depresím. Na jeho pravé účinky se přišlo až o pět let později. U nás se touto léčbou zabýval S. Grog, působící právě v této léčebně. Podáváním různého množství této látky pacientům je prý během terapie vracel do kojeneckého a dětského věku. Díky tomu se pacienti prý rozpomínali na zážitky, které se mozek snažil vytěsnit.
Po roce 1968 doktor G. emigroval do USA před příchodem okupačních vojsk. V sedmdesátých letech bylo LSD zakázáno jako u nás, tak ve světě.


Stojíme před točitým schodištěm, kvůli kterému jsme sem dojeli. Ono jediné nám může odkrýt tajemství pater nad námi. Vápencové schody, pokryté linoleem, se na několika místech odlupují, ale vypadají stabilně.
TheMelin dělá první krok. Pomalu zdolává jeden schod za druhým. Schodiště se jeví být v pořádku. Postupuji za ním, dlaní se opírám o zaprášenou, pomalovanou omítku. Cestou vykukuji z okna. "Nechápu, proč tak krásné schodiště pokrývají linoleem," povídá TheMelin postupující opatrně nahoru.

Ocitáme se v prvním patře. Hned nás přivítají otlučené stěny a suť. Linoleum tu už není. Bílá omítka se ve velkém odlupuje. Místnosti si bohužel neprojdeme - chybí podlahy. Pocházíme se tedy chodbou. TheMelin objevuje jídelní výtah. Za okamžik mu v něm mizí skoro polovina těla. Chvíli se v tom štrachá. Nakonec vylézá ven, na pravém uchu se mu drží pavučina. S úsměvem ho oprašuji a rozhlížím se po přiléhajících stěnách. Zdobí je dlaždičky se vzory červených růží. Několik kroků ode mě podlaha končí, naskýtá se mi tedy úžasný pohled do přízemí. Má to své kouzlo, uvědomuji si při pohledu na napadané, mrtvé trámy a zbytky půdy a podlah. A mezi tím vším je přece jen život. Život v podobě mladých náletových stromků. Natahují se vzhůru za světlem.


Odtrhávám pohled od té krásy zániku a hledám TheMelina. Následuji zvuky foťáku. Cestou se zastavuji naproti arkýře. Třemi obloukovými okny sem proniká světlo. Na kousku podlahy to žije. Mladý stromek dominuje lehkému travnatému porostu. Má vysněná zimní zahrada, kousek lesa uvnitř. Po obou stranách se odlupuje omítka, v jednom z rohů se nachází ještě potrubí.
Jdu do podřepu a pokouším se tu krásu vyfotit. S fotkou nejsem moc spokojená a tak ulehám na podlahu. Konečně mám správný záběr.


Za sebou slyším hlasitý smích, "co to vyvádíš?" TheMelin si mě fotí. "Pro dobrou fotku cokoliv," odvětím a zvedám se. Černá mikina je najednou šedivá. S úsměvem se oprašuji a následuji TheMelina. Vede mě na dostupnou verandu v dobrém stavu. "Jo tak tady by se to opalovalo," povídám a nastavuji tvář slunci.


Vracíme se zpět ke schodišti a stoupáme do posledního patra. Tady si moc neškrtneme. Uděláme jen pár kroků. Podlaha chodby, tak jako v místnostech, chybí. Nachází se někde v přízemí. A tak se jen rozhlížíme okolo. TheMelin si fotí schodiště a já pozoruji stěny okolo sebe. Postávám nahraně. Hned za schodištěm navazuje vydlaždičkovaná místnost. Dveře se nacházejí necelé dva metry ode mě. Ovšem díky chybějící podlaze se tam nedostanu a přeskakovat se mi také nechce. Snažím se tedy zahlédnout, co se dá.
"Podívej se spíš tudy," říká TheMelin a ukazuje na díru ve zdi. Postavím se na špičky a nakouknu dovnitř. Nabízí ze mi pohled do umývárny. Kdysi bílé dlaždičky chytily žlutý nádech. Oprýskané stěny jsou počmárané z dob, kdy se tam dalo krásně dostat. Pohledem se zastavím u věšáků v nízké výšce.
"Jsou tam obrázky," vydechnu. "Dětské obrázky." Kolem hrdla se mi sevře chladná ruka strachu. Nad každým háčkem zvlášť jsou přiřazovací obrázky. Právě teď jsme narazily na upomínku toho, co tu kdysi bylo. A všechny pověsti se stávají krutou pravdou.
Jako smyslů zbavená klesám na paty. TheMelin přikyvuje, "takové jsme měli ve školce."


LSD, podle některých pověstí, nebylo jediným léčebním prostředkem. Mělo zde docházet i k elektrošokům. Ani řádové sestry nebyly žádní andělé spásy. Někteří bývalí pacienti tvrdí, že k tělesným trestům neměly daleko.
Zdali se zde opravdu léčila dětská psyché pomocí LSD a elektrošoků, se potvrdit nepodařilo. Ani vyvrátit se to ovšem nedá. To samé platí i o tělesných trestech od sester. Děti mohli být zbyté už z domova, nebo od andělů církve, které na ně dohlíželi dnem i nocí.
V roce 1983 byl areál léčebny shledán za nedostačující a nákladný na provoz. Pacienti byli přesunuti do jiného zařízení. Vila prošla ještě jednou rekonstrukcí. Ale od té doby už nenašla využití. Došlo zde i k výbuchu, a to v prostorách kotelny.
Opuštěná budova má svého vlastníka. Ten čas od času vyseká neudržovanou zeleň či přidělá chybějící pletivo. Víc nic. A tak krásná vila, už nyní v havarijním stavu, tiše dál chátrá v ústraní.


Scházíme dolů, procházíme hlavní halou zpět ke schodišti a vrháme se do hlubin sklepa. První mě uhodí do nosu zatuchlina. Překonáváme hromadu napadané suti, odrolené zdi a nepořádek naházený zvenčí. Nachází se zde několik velkých místností. Modrozelené vymalování chodby se na několika místech odlupuje na cihlu.
Narážíme na růžovobílou vydlaždičkovanou místnost. V jednom z koutů je žlutě vykachlíkované cosi. Chvíli na to zírám a přemítám, co by to mohlo být. TheMelin se všímá mého pohledu, "to bude chlaďák." Uvažuje a detailně si jej prohlíží. "Mohli tu být léky."
Nemám z toho dobrý pocit. Chlad se mi zažírá do morku kostí. Proto zbytek sklepa více méně proběhnu a už čekám vyhřívajíc se na sluníčku.
Bedlivě zkoumám zbytky fasády budovy. Narážím na jakýsi kousek s modrým náznakem čtverce či obdélníku.
"Můžeme vyrazit," TheMelin se vynořuje ze sklepení. Mírně přikyvuji. Snažíme se obejít budovu kolem dokola. Bohužel se nám to díky bujné vegetaci nedaří a tak to bereme stejnou cestou zpět.


Další zastávka je přiléhající karanténa. Dovnitř to bereme bočním oknem. A rovnou se prodíráme slušnou vrstvou nepořádku ke dveřím do chodby. S ohrnutým nosem překračuji jeden kus oblečení za druhým.
Proházíme chodbou a nahlížíme do jedné místnosti za druhou. Všude je hromada nepořádku. A najednou jsme venku. TheMelin si zamyšleně mne bradu. "A schody?" Přemítá nahlas. Budova je totiž patrová.
Pustíme se tedy do průzkumu okolí budovy. A hned z boku nalézáme schody do patra. S nadšením se tedy pouštíme do výstupu. V polovině dva schody chybí a následující je značně vyviklaný. Opatrně tedy našlapuji, opírajíc se o stěnu.
Poslední dva skoky a už se ocitáme na chodbě patra karantény. Překonáváme spadlou střechu, menší stromky i kořeny beroucí se kdoví odkud. Po levé i pravé straně se nacházejí menší místnosti. Ty napravo se jeví jako pokoje pro pacienty se služebním oknem uprostřed.


Po detailní obhlídce patra se vracíme stejným schodištěm. Se zvýšenou opatrností seskakuji ze schodiště rovnou do křovisek. Ozývá se hlasité křup a já si sedám na zadek. Kotník někde mezi mnou a zemí. S hekáním vstávám. "Dobrý?" Ptá se TheMelin a vytřeštěně mě sleduje. Stavím se na kotník a modlím se, aby křupnutí patřilo větve pode mnou. Zátěž kotník krásně zvládá, oddychuji si a horlivě přikyvuji s úsměvem na rtech. "Jasně, jsem jen nemehlo."

Vydrápeme se z křovisek zpět na příjezdovou cestu. Slunko nám praží do obličeje a já se opět začínám potit. Rozepínám si mikinu a následuji TheMelina na zpáteční cestě. Po několika úderech srdce se ohlížím za sebe. Opuštěná léčebna, kdysi proslulá svými léčebnými zázraky, nyní pohaněná kvůli přístupu k pacientům a zneužita jako odkladiště, tiše sleduje náš odchod. V paprscích slunce to vypadá, jako kdyby se na nás usmívala. Očima zabloudím k vrchnímu patru, tam, kde jsme našli nezvratný důkaz o dětských pacientech. Chladný vítr, vinoucí se od léčebny, se mi zažere hluboko do kůže.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama