Právě začínáme, prosím mějte s námi trpělivost. Děkujeme!!!

Dotek Slunce...

20. července 2017 v 19:29 | Calwen
Opatrně překračuji ostnatý drát natažený přes schodiště. Uprostřed je prohnutý a sešlapaný. Je vidět, že už neslouží jako zabezpečovací pomůcka.
Vycházím po žulových schodech pokrytých listím a větvičkami. S TheMelinem se ocitáme na přístupové verandě opuštěných lázní. Ohlížím se přes rameno. Budova lázní je sice obklopena dostatkem zeleně, ale přímo u budovy vede turistická cesta. Naproti je zas fotbalové hřiště. A tak se spěšně rozhlédnu po okolí. Nikde nikdo.
TheMelin mezitím už vklouzl do přiléhající chodby skrz způli vylámané dveře. Následuji ho o několik úderů srdce později.
Protahuji se dveřmi a ocitám se ve studené, neosvětlené chodbě páchnoucí zatuchlinou. Vyndávám baterku a kuželem světla odkrývám opuštěnou krásu lázní.




Přivítají nás vytapetované stěny chodby a bílé dlaždice na podlaze. Nepořádek tu zas takový není. Tu a tam se válí kabeláž, trocha té suti a skla. Cestou míjíme schodiště - naše cesta do přízemí. Z hlavní chodby je několik odboček do pokojíků. A tak procházím chodbou, těžké podrážky tlumeně dupou po podlaze. Sem tam pod nimi zaskřípe prach. Nakukuji do jednoho pokoje za druhým. Tu nápisy na zdi, tam zas nepořádek po bývalých "obyvatelích". V jednom pokoji nacházíme v rohu strženou záclonu. Je dost podobná té, co má babička na chalupě, přemítám. V dalším je polorozbořený sprchový kout. Po chvíli je jasné, že každý pokoj měl své malé sociální zařízení.
Pokračuji chodbou do hlubiny. Tady je dost temno, našlapuji zlehka. Chodba je tu z poloviny tmavě žlutě vyštukovaná. Za ní následuje velmi dobře osvětlená místnost, bíle vykachlíkovaná, s přístupem na balkónek. Zřejmě sloužila jako kuchyňka, dovtípím se podle dekoračních kachliček s kuchyňskými vzory.
Na parapetu se středobodem zájmu stává špunt s řetízkem. Společně s rozbitým oknem a střepy je přímo neodolatelný.



Zdržím se zde, zatím co TheMelin pokračuje dále. Rychle ho následuji a společně objevujeme nevelkou koupelnu s modro býlími dlaždicemi. Po dřívějším luxusu koupelny zbyl jen bojler, rozmlácené umyvadlo, vana a trubky.
Máme prozkoumanou jednu část patra a tak přecházíme přes schodiště na druhou. U rozbitého okna chvíli postávám a poslouchám. Nesou se sem pokřiky z hřiště. Kromě "do toho" a "makej!" neslyším nic jiného a tak pokračuji v obhlídce. Čeká nás několik málo pokojů. Jeden z nich je zařízený - provizorní lůžko z madrace a několika dek. V jednom z rohů se nachází prázdné krabice od vína, láhve od piva a konzervy. Nedovolím si překročit práh.
V další místnosti nacházíme zbytky kuchyňské linky z éry komunismu, otevřené okno a střepy na podlaze. Ani tady se stěny neubránily místním umělcům.


Vracíme se ke schodišti. Stojím a tiše obdivuji luxferovou stěnu zdobenou tagy. V místnosti se za hlavní překážku dá považovat povalená skříň.
Scházíme po betonovém schodišti. Světlo sem proudí třemi řadami oken po třech. O jedno z oken se opírá větve blízko rostoucího stromu. Celou stěnu schodiště zdobí obrovské grafity. Pod podrážkami mi křupe sklo a suť. Opatrně scházíme dolů, uši napnuté. Mám pocit, že i můj dech je moc hlasitý. Tak jako tak nic neslyšíme a tak sejdeme poslední tři schody.
"Vlevo, nebo vpravo?" Ptá se TheMelin a rozhlíží se. Nečeká na odpověď a vyráží vlevo. Se skřípotem otevíráme dveře.
"Hustý," vydechuje TheMelin při pohledu do prostoru před námi. "Kuchyně." Ocitáme se v bílé vymalované i vydlaždičkované místnosti, které dominují dva nosné sloupy. Dovnitř proniká dostatek světla díky dvěma obrovskými okny pokrytými mříží. Po podlaze se válí suť a kabeláž. Stěny zdobí grafity a červené a zelené potrubí. V jednom z koutů nalézáme dva bojlery. Na stropě zůstala světla.
Z místnosti vedou další dveře do temné chodby, jejíž podlaha je pokrytá nepořádkem. Dále se v bývalé kuchyni nachází malá ulička, kdo ví kam.
TheMelin cvaká jako o život. Já pokračuji v prohlídce. Procházím kuchyní, vyhýbám se ze stropu visícímu kabelu a volím třetí dveře.


Ocitám se ve velkém společenském sále s obrovskými okny. Na způli vylámané parketové podlaze se válí stoly vzhůru nohama, suť a sklo. Na opačné straně se nachází malé pódium. Stěna v koutě pódia je promáčená a drolí se.
Nosné sloupy jsou způli obložené tmavým dřevem. Na ty navazuje ona temná chodba a tři malé místnosti.
Za zády mám skleněné dvoukřídlé dveře. Procházím jimi. Velká, světlá místnost je způli obložená dřevem. Bohužel je dřevo pokryté ,uměleckým´ dílem místního sprejera. Je mi do breku, tak krásného dřevo a tak zničené. Dlaní přejíždím po hladkém opracování. Kroutím hlavou a otáčím se.


TheMelin si fotí společenský sál a tak se vydávám prozkoumat temnou chodbu. Vede do ní hlavní vstup. Překračuji jeden pytel s odpadky za druhým. V jedné z místností narážím na velký stůl. V další zas na tři kulatá světla. Jedno z nich už je bohužel rozbité. Kromě nepořádku na nic zajímavého nenarážím a tak si to štráduji k pódiu. TheMelin stále fotí a tak přecházím k oknu a vyhlížím ven. Několik kroků od budovy vede cyklostezka a tak se raději nořím zpět do stínů opuštěnosti a rozpadu.
Po chvíli odpočinku a osvěžení se vracíme zpátky do kuchyně. Volíme směr úzká chodbička a procházíme jí. Nacházíme se v místnosti s jakousi půlkruhovou zasklenou recepcí. TheMelin se vrhá do víru focení a já se uklízím do oné recepce. Na zemi se válí vysklená okna, jinak nic.



Noříme se do hlubiny navazující chodby. Je tu chlad, zatuchlo a tma. Nahlížíme do první místnůstky - temná kopka s několika dřevěnými regály. Postupujeme dál a vcházíme do kamenné klenuté místnosti. Chlad se mi zakousl do kůže. TheMelin se rozhlíží okolo sebe. Oči na vrh hlavy. Vystupujeme na stupínek a koukáme zpět. Na jedné straně je chladicí box, na druhé kóje pro trvanlivé potraviny. Světlo sem proniká jediným oknem vysoko u stropu.
TheMelin dělá několik fotek a vracíme se zpět. Procházíme kuchyňkou, kde se už dávno nevaří. Míříme do poslední místnosti, té napravo od schodiště. Zde ni
c tu nic. Stůl opřený o okno a krásná, elektrická kachlová kamna povalená na zemi. Dlaní stírám prach. Chlad opuštěné krásy se mi zažírá pod kůži.
TheMelin se už vrací po schodišti do patra. Svižně ho doháním a společně opouštíme tuto část budovy. Čeká na nás ona slavná terasa.

Lázeňský komplex, skryt ve stínu lesoparku, je znám už od první poloviny 19. Století. Dokonce je navštívil i sám císař František I. Po této návštěvě dostaly lázně nové jméno a byl vztyčen sloup s pamětní, mramorovou deskou.
Původně se jednalo o rašelinné lázně s vlastním pramínkem - Václavkou.
Od roku 1850 prošli lázně mnoha úpravami. Ta největší se odehrála v roce 1917 pod majitelem Ervinem M. Ten zde, společně s architektem Janem K. vybudoval skleněnou verandu s dvěma kupolemi. A díky tomuto kroku se lázně stali vyhledávanými nejen pro svou léčbu, ale i pro architektonické zajímavosti.
Provoz tzv. slunečných lázní byl ukončen počátkem 2. Světové války. Během ní lázně sloužily jako lazaret wehrmachtu. V 50. Letech tu zas naopak získávaly azyl korejské děti a tak přilehlý hotel byl přejmenován na hotel KIM IR SEN. Později zde sídlila jazyková přípravka pro zahraniční studenty.
Dnes objekt patří majiteli, který chtěl pomocí dotací z lázní udělat seniorské centrum. Bohužel pro lázně se majitel topí v dluzích.


Za své slávy lákala zasklená terasa své klienty, dnes láká nás. Po skleněné střeše nezbylo nic. Podlaha je na několika místech prohnutá a tak se držíme u okrajů. Vlevo i vpravo se nachází ony chodbičky ke skleněným kopulím.
Fotím si prostor verandy zatímco TheMelin mizí v chodbě. Jak se tam tak rychle dostal, netuším.
"Michale?" Šeptám a bezmocně se dívám za ním. Do chodby dříve vedlo schodiště - to ovšem vzalo za své. Rozhlížím se, hledám něco, co by pomohlo dostat se za TheMelinem. Štafle by byly udeální. Nikde nic. A tak kriticky posuzuji výškovou překážku.
Nakonec odkládám foťák a baterku na okraj betonové římsy. Zapřu se a s hekáním se snažím vytáhnout nahoru. Už při prvním pokusu nadávám na fakt, že nemám na cvičení tolik času, kterého bych si přála. U čtvrtého pokusu si zas nadáván do padavky.
"Chceš pomoc?" ptá se můj doprovod a s úšklebkem mě pozoruje.
S žuchnutím dopadám zpět. Jeden by řekl, že se svými 173 centimetry nebudu mít zas takový problémy. Opak je pravdou. Uraženě přikývnu. "Ano, prosím."
Podává mi ruku a pomůže mi nahoru. Vyšlapeme dřevěné schody a ocitáme se ve skleněné kupoli. Je celá zakrytá zelenou plachtou, pohled na nebe je nám tedy odepřen. Některé tabulky jsou vysypané na zemi společně se sutí ze zdí. Na jedné straně je zeď způli vysypaná, zelená a mokrá. Na té druhé se nachází malá, tmavá místnůstka s jedním oknem. Celé je to tu cítit zatuchlinou. Zvenčí se sem nese štěkot a povzbuzovací pokřiky.
Po chvíli rozjímání nad novinami vytapetovanými zdmi seskakuji zpátky. Náraz tiše zaduní. Rozhlédnu se kolem a dávám znamení TheMelinovi. I on seskakuje a vydáváme se do prohlídky toho kousku patra, který zbývá. Na druhé straně nic zajímavého není. Zamčená místnost obložená dřevem s jednou židlí, skleněná stříška od kotelny pod námi.


Po chvílí zkoumání se vracíme po schodišti zpátky. Obcházíme budovu a hledáme vstup do další části. Nejdříve narážíme na garáž s pneumatikou. Místností se nese těžký odér maziv a chemie.
Pokračujeme v obhlídce.
A náhle dveře. Vcházíme do tmavé, velké místnosti. Kotelna se nám sama otevírá, volá nás do své opuštěné náruče. Oprýskané zdivo, někdy odhalené až na cihlu, je pokryté mechem v místech, kde panuje vlhko. Po zemi se válí hromada suti a zbytky tehdejšího vybavení. Kusy rezavého potrubí drží na svém místě. Světlo sem proniká díky skleněné střeše. Zatuchlo od mokrých zdí, vzduch jako ve skleníku.
Všude jsou cítit saze s nádechem něčeho agresivního. Dvakrát příjemné mi to tu není. A tak nechávám TheMelina v opuštěné, vyrabované kotelně. Procházím temnou chodbou do další skupiny dvou místností. Nalevo se nachází do modra laděná koupelna s používaným záchodem. Krčím nos a obhlížím obytný pokoj. Podlaha potažená zašlým kobercem. Uprostřed lůžko tvořené z madrace a několika přikrývek.
TheMelin se objevuje ve dveřích. "Co tu máš?" Rozhlídne se po místnosti a nakonec oba dva prcháme ven. Cestou narážíme na další místnost. Uprostřed se nachází stůl, o stěnu se zas opírají nerozbitá skla.


TheMelin dělá poslední fotky kotelny a já už mířím ven. Vycházíme na zarostlou příjezdovou cestu ke kotelně. Procházíme opuštěnou brankou, a jako by nic, vstupujeme na asfaltku cyklostezky. Hezky nenápadně - tak se nám to líbí. TheMelin dělá poslední fotky okolí lázeňského objektu.
Nakonec se rozhodujeme obejít i objekt přiléhající k lázním - hotel se smutnou minulostí. Jedná se o opuštěnou, ale velice dobře zabezpečenou čtyř patrovou budovu. Na několika místech je vidět, že se někdo hodně snažil dostat dovnitř. Přečteme si informační ceduli o zabezpečení. Další cedule hlásí, že se nacházíme u studentských kolejí. Podle stavu budovy to vypadá, že už se dostudovalo. Obcházíme objekt a nenápadně sledujeme týpka v autě. Ten zas sleduje nás. Dovnitř se nemáme jak dostat a tak po chvíli volíme ústup a vracíme se k vozidlu.

Cestou se ještě zastavujeme u hlavní budovy lázní. Skrz hustou zeleň prosvítá betonová stavba jen málo. Dnes se lázeňským komplexem místo dětí prohání vítr, hosty vystřídali squatteři. Po zařízení toho také mnoho nezbylo. Alespoň těch pár vytapetovaných, vydlaždičkovaných nebo vyštukovaných stěn může vyprávět nadšenému posluchači svůj příběh.
Sluneční paprsky zde neléčí své svěřence, ale budovu samotnou. Zalévá jí teplem i útěchou. Ono jediné jí poskytuje naději, naději na lepší, světlé časy.



A jako vždy - celá galerie na FB :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 K. K. | Web | 20. července 2017 v 19:36 | Reagovat

Wow wow wow :o nemám slov...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama