Právě začínáme, prosím mějte s námi trpělivost. Děkujeme!!!

Červenec 2017

Dotek Slunce...

20. července 2017 v 19:29 | Calwen
Opatrně překračuji ostnatý drát natažený přes schodiště. Uprostřed je prohnutý a sešlapaný. Je vidět, že už neslouží jako zabezpečovací pomůcka.
Vycházím po žulových schodech pokrytých listím a větvičkami. S TheMelinem se ocitáme na přístupové verandě opuštěných lázní. Ohlížím se přes rameno. Budova lázní je sice obklopena dostatkem zeleně, ale přímo u budovy vede turistická cesta. Naproti je zas fotbalové hřiště. A tak se spěšně rozhlédnu po okolí. Nikde nikdo.
TheMelin mezitím už vklouzl do přiléhající chodby skrz způli vylámané dveře. Následuji ho o několik úderů srdce později.
Protahuji se dveřmi a ocitám se ve studené, neosvětlené chodbě páchnoucí zatuchlinou. Vyndávám baterku a kuželem světla odkrývám opuštěnou krásu lázní.


Infekční klinika

15. července 2017 v 16:07 | TheMelin & Calwen
Zastavujeme vedle silnice na malém plácku. Úspěšně trefuji autem všechny díry. Vypínám motor. Už z předběžného pohledu je jasné, že tohle na polobotky nebude. Vystupujeme. Provoz není naštěstí velký, tak snad nejsme moc nápadní.
Povedlo se mi zastavit kufrem přímo nad louží, takže vytahování pohorek a vybavení je trochu akrobatická záležitost (mimo kufru jsou nad vodou i dveře spolujezdce - muhaha).
Náležitě vystrojeni necháváme přejet auto, jehož řidič po nás nechápavě civí a přecházíme.


Od koleček po žebřiňáky

10. července 2017 v 16:35 | TheMelin
Když kolem tohoto továrního komplexu procházíme poprvé, nemáme z něj dobrý pocit. Něco nám říká, ať dovnitř nechodíme. Pokračujeme tedy v cestě a užíváme si klidnou přírodu okolo.
Zima uplynula jako voda a my se opět octli v těchto končinách naší země. Tentokrát již vybaveni na průzkum a továrna je jeden z našich cílů.


Výprava za točitým schodištěm...

8. července 2017 v 15:02 | Calwen
"Počkáme, až ten pán přejde," povídá TheMelin a sedá si na betonovou zídku. Odtrhávám pohled od železné, zdobené brány a usedám vedle něho.
"Opravdu nenápadní," ušklíbnu se. Sedíme na zídce, deset kroků od hlavní silnice. Je horký letní den a my na sobě máme mikinu a dlouhé kalhoty. Nervózně si pohrávám s baterkou, TheMelin se plně soustředí na foťák. Pohledů místních, postávajících u napůl funkční hospody, si nevšímáme.
Za zády se nám rozštěká pes. Trhnu sebou, ale hrdinsky se neotočím. Koutkem oka zpozoruji černého uštěkance v rohu plotu. Cení na nás zažloutlá zubiska, ale víc si nedovolí. Alespoň doufám, několik stop od něho chybí plot. Pejska si nakonec odvolá páníček, připne na vodítko. Míjí nás s ostražitým pohledem.
Počkáme, až přejde silnici a zmizí nám z dohledu. Vyskočíme na nohy. TheMelin prochází dírou v plotě a já ho následuji.
Jdeme vstříc chátrajícímu objektu s tajemnou minulostí, v jehož útrobách se dnes prohání jen vítr.