Právě začínáme, prosím mějte s námi trpělivost. Děkujeme!!!

Pracovní sídlo SS

26. června 2017 v 17:30 | Calwen
Poposednu si, upravím si pás. TheMelin se soustředí na řízení. A tak čtu, "opuštěná vila nese dva názvy. Prví byl podle rodiny, která objekt vlastnila a obývala jí do druhé světové války. Druhý zřejmě podle správce, který ji opatroval…" Zbytek textu přelétávám očima. Nakonec odkládám telefon do přihrádky.
Sleduji utíkající cestu. Slunce vylézá vysoko na oblohu a teploty se zvyšují. Po modré obloze se valí šedé mraky, na déšť to ovšem nevypadá.
Když zastavujeme na místě určení, vyhlížím z okna. Sleduje mě. Šedivá vila, ze které na první pohled čiší opuštěnost, mě hltá očima. Tiše mě volá do svých útrob… a já jejího volání následuji…




Vystupuji plna očekávání. TheMelin otáčí auto, ale já už se pomalu přibližuji k opuštěnému objektu.
Cihlová vila se na mě dívá prázdnými okny. Je obehnaná plotem, což považuji za novinku. TheMelin se ke mně přidává a společně jdeme vstříc místu, kde prý SS mučilo své vězně.


Vila rodiny Pfaff, skládající se ze sklepení, přízemí, patra a půdy, byla vystavěna v 19. století architektem I. A. Gaube. K pozemku se vázaly rozlehlé upravené zahrady a bazén. O honosné sídlo rodina přišla za druhé světové války. Nacisté si vilu zabrali díky její výhodné poloze - byla blízko koncentračního tábora a továrny Richard. O tom, co se dělo v útrobách vily, lze jen spekulovat. Podle některých pramenů sklepení sloužilo k mučení a vyslýchání nepohodlných vězňů.

Přicházíme ke kamenné terase s okny do sklepní. Zelený plot je na místě u oken zprohýbaný a prostříhaný. Takže zas tak nově tu není. TheMelin nakukuje holými okny do sklepení. Je tam halda naházeného, nepohodlného odpadu. Očima hledám možnost kudy dovnitř.
"Obejdeme to?" Ptá se TheMelin při pohledu na nepořádek. Zřejmě se mu nechce do toho všeho zabořit podrážky. A popravdě, ani mě ne. Souhlasně tedy přikyvuji a obcházíme budovu. Cihlové zdi, které zřejmě nebyly nikdy omítnuté, pokrývá značné množství barevných grafitů.
Zvedám hlavu k místu, kde kdysi bývala střecha. Dneska po ní nezbylo zhola nic. I věžičky se nenávratně propadly do času zániku. S těmi i mnoho dalších, dozajista zajímavých artefaktů. Očima kloužu po zašlé cihlové zdi. Už na první pohled skrze okna vidíme, že místnosti vily jsou pusté.
Nakonec nacházíme zamčené, plotové dveře. Ovšem značně vystříhané a nahýbané. Bez sebemenší námahy jej překováváme.

Před sebou máme hlavní vstup. Beze dveří, bez zárubní. Jako první nás přivítá sešlý trám spadlý shůry (až později se dozvídáme, že sloužil jako náhradní schodiště do patra). Následuje schodiště do sklepení. Vystoupáme po třech schůdcích a oficiálně se nacházíme v přízemí vily. Přes vysoké teploty a dusno na mě dýchne mrazivý závan. Ježí se mi chloupky na zátylku. Fantazie pracuje na plné obrátky. Vidím se, jak vcházím do přepychově zařízené chodby. Panuje tu rodinná atmosféra. Někde v patře slyším smích dětí, do nosu mě uhodí vůně chystaného oběda…
Po levici se nachází rozpadlé, pískovcové schodiště do mezipatra. Dál po schodišti zbyly jen stopy v cihlových stěnách. Dominantou se stávají dvě okna v gotickém stylu, holá. Můžeme se jen domýšlet, jakou měli barvu, zdali byly zdobené, jaké stíny vrhaly na omítnuté cihly domu v krásný slunný den…


Pokračujeme v prohlídce. Na první pohled je vidět, že vila před opuštěním procházela značnou rekonstrukcí. Omítka je stržná na cihly. Nyní jí zdobí vytříbené malůvky a nápisy místních umělců. Je přece hrozně cool a trendy na každou stěnu napsat svou kruto-přísnou přezdívku.
Původní dřevěné, prohnilé trámy stropu jsou nahrazeny ocelovými traverzami s hurdisky. Ty jsou na několika místech popraskané a vysypané do přízemí.


Procházíme jednou místností za druhou. Pod nohama mám jen minimální nepořádek. Občas narazím na haldičku suti či přírodního nepořádku. Svými podrážkami zanechávám stopy v nánosu prachu. Vysoká, úzká okna vystavěná zřejmě v lomeném stylu jsou na několika místech dozděná a zarovnaná pro potřeby stahovacích rolet. Tam, kde dříve bývávaly dveře, jsou jen holé neozdobné oblouky. Přijde mi, že každé okno je jinačí. Úplně vidím, jak každá místnost byla navrhnuta podle jednotlivých kultur naší planety.



Procházíme ozdobnými dveřmi, které mi připomínají Minaret, na první terásku. Je tu odsud krásný výhled do zahrady. Dnes již spíše do neudržovaného prostranství, kterému dominuje náletová bučina. Občas v ní lze zahlédnout strádající túji. O kamennou terasu se opírají dva ze čtyř okrasných buků. Jejich tmavě zelené listí dodává v horkém dni alespoň trochu stínu. Dle stáří jsou původní venkovní výzdobou. Oni jediní, tu dělají chátrající vile společnost a sdílí její vzpomínky.
Otáčíme se k cihlám na terase. Hlavním bodem focení se tu stává zdobná hlava sloupu, jehož vrchní část chybí. Dřívější žlutá barva sloupu už je sotva znatelná. TheMelin zkoumá cihlu po cihle. "Podívej," ukazuje na jednu z mnoha cihel v našem okolí. Zírám na cihlu a chvilku netuším, co mi chce můj doprovod říci. Pak mi cvakne a vzápětí zas přejede mráz po zádech. V cihle je otisk prstu.
"To musí být od toho, jak se cihla vyndala z formy a strčila se do pece," vysvětluje a ukazuje mi další a další otisky prstů.


Vracíme se do útrob vily. Procházíme další, holou místností s východem na terasu. Na některých místech je skrze popraskaný strop vidět nebe. V jedné z místností se nachází z půli stržené kamenné schodiště na půdu. Zvedám hlavu - ze střechy zbyly jen trámy. A i ty se pod vlivem přírodních úkazů sunou postupně k zemi. Sem tam lze ještě zahlédnout tašku na svém místě.
TheMelin vylézá po rozpadlém schodišti do mezipatra a já ho následuji. Zvědavě nakukujeme do patra. Vítají nás stěny odhalené až na cihlu, prázdné dveřní oblouky a další část střechy.
Seskakujeme zpět a vrháme se do sklepení.



Po skončení druhé světové války, v době komunismu, je vila znárodněna. Chvíli se o ní moc neví. V poklidu si stojí v ústraní, daleko od všeho toho shonu. Vila jde z ruky do ruky. Poslední majitel rozjel velkou rekonstrukci celé vily. Byl by ji i dokončil, kdyby jej nesebrali policajti. Vila padla do dalších rukou. A dál to znáte…

Ve sklepení se nachází veškerý nepořádek. Několika malými okny sem proudí slabé světlo. Je tu cítit zatuchlina a hniloba. Volíme pravou stranu a vydáváme se vstříc tajemnu sklepení. Kužely světla kloužou po kamenných stěnách. Občas narazíme na díru způsobenou hledači pokladů. Kobky jsou malé a tmavé, navazující na sebe. V jedné z nich nacházíme další část nepořádku. TheMelina v chodbě zaujal fakt, že kdysi se tu elektřina vedla po povrchu stěn.
Přecházíme do levé části. Tajuplných kobek je i zde dostatek. U jedné z nich se zastavujeme. Jako jediná má totiž dveře. Masivní prkenné dveře jsou pootevřené. TheMelin se do nich opírá. Zaskřípou po podlaze, ale nějak viditelně se nehnou a tak se protahujeme dovnitř.
Do tmavé kobky proniká tlumené světlo jediným oknem. V jednom z rohů je přimontované prkno s několika háky. I z cihlového stropu něco visí. Moje představivost dostává impulz, přebírá vládu a všechno logické potlačuje do ústraní. Ve chvíli, kdy venku zafouká jedinečný vítr a prožene se opuštěnou vilou, mám pocit, jako kdybych slyšela tiché nářky. Možná pláč, nebo snad utnutý výkřik.


Ani nevím jak, ale jsem venku. TheMelin mě celý bledý dohání. Před dveřmi si fotím zelená sklíčka. Zřejmě jediná upomínka na výplň gotických oken ve vstupní hale.
S TheMelinem dokončujeme obchůzku kolem vily. Ještě na několika místech nacházíme obtisky prstů v cihlách. Kocháme se i pohled do zpustošené zahrady. Cestou k autu si fotíme sloupy od hlavní brány.
Celou tu dobu mám pocit, jako kdyby se s námi ona vila loučila. Poskytla přístup do svých prázdných útrob, nechala nás nahlédnout do chladného sklepení a dala jas skrz zhroucenou střechu. Možná, že se její studené cihly na netušený okamžik zahřály, jako srdce zamilované dívky při pohledu na svého milého. A nyní se ve společnosti oněch vzrostlých buků ukládá ke spánku. Ke spánku, ve kterém si nechá zdát o starých dobrých časech s rodinou Pfaff…



A když už jsme tady, nesmím vynechat nacistickou továrnu Richard. Držíme se žluté turistické trasy, kocháme se výhledem na Litoměřice a zdáli pozorujeme bývalé kasárny. Míjíme cvičiště psů s debatním kroužkem a odbočujeme na naučnou stezku.
Po několika metrech rozbahněné cesty spatřujeme bránu. Masivní železné pláty zvenku pokrývají zděnou stěnu Richarda. Rezavou bránu zdobí nápis ZÁKAZ VSTUPU. Hned pod ním se nachází světoznámý vlez - čtvercová díra se širokými kraji.

Chvíli postáváme u brány. Napínáme uši, zdali neuslyšíme jiné zvuky, než je zpěv ptáků. Nikde nic a tak se vrháme vstříc temnotě Richarda.

Bývalá továrna funguje dříve jako hlubinný lom na vápenec od 19. století. Před rokem 1944 se těžba zastavuje a přesunuje se sem válečná výroba. Bylo tedy zapotřebí, aby se důl rozšířil, zvýšil a zpevnil. Toho se ujímá hned několik pověřených stavebních firem. Na úpravách továrny pracovalo mnoho lidí, největší část ovšem tvořili vězni z koncentračních táborů.
Roku 1944 se továrna rozjíždí - v patnácti výrobních halách se vyrábí součástky do motorů tanků a jiných vozidel.
Továrnou prošlo přes osmnáct tisíc vězňů. Jejich hlavním úkolem bylo továrnu vybudovat, pracovat v ní a nejlépe v ní i zemřít.
Úmorná dřina a přísný režim si vybírá svou daň na pracovních vězních - každý čtvrtý umírá. Na denním pořádku jsou i popravy. Vysokou úmrtnost kamufluje nedaleko postavená cihelna, která se přestavuje na krematorium.
V roce 1945 je tábor zrušen.

Přivítá nás tma, zatuchlina a chlad. Podrážkou se zabořím do všudy přítomného bahna. Kužel světla mi vykresluje jak širokou, tak vysokou chodbu. Po levé straně mám hned mřížové dveře. Za nimi se táhne dlouhá chodba, která se zdála zavalená, proto ji vynecháváme.
Noříme se dále do hlubin podzemní továrny. Betonové stěny jsou ozdobeny hromadou textu a tagů. V drenáži se drží voda, skrz její čistotu je vidět dno.
Přicházíme k prvnímu závalu. TheMelin se usmívá, "koukám, že se tu chodí často." Baterkou ukazuje na vyšlapanou cestičku vzhůru. Nemáme helmy, na toulání podzemí nejsme vybaveni. V podvědomí máme rozlehlou mapku továrny, ovšem nemáme ji nastudovanou. "Vracíme se?" Ptá se TheMelin a sleduje cestu.
"Kousek bychom mohli…," povídám a už se drásám vzhůru. Mojí klaustrofobii a jiné strachy strkám hravě do kapsy. Prodíráme se přes hordu kamenů a držíme se cestičky. Některé kameny jsou označeny barevnými šipkami. Párkrát mi to na blátě uklouzne. Zakleju, ale sunu se sám.


Pronikáme hlouběji do spleti chodeb, zdoláváme několik závalů. Fotíme i několik zajímavých míst, jako je třeba zaplavená místnost nebo velká vybílená místnost s cihlovou podezdívkou.
Na několika místech mě zaujímá vypouklá podlaha. Nakonec se vracíme zpět.
Venku si přečteme ceduli s historií továrny a valíme zpět k autu. Máme krásný čas, a tudíž nás čeká ještě jedna zastávka… možná dvě…


Krásné info o Richardovi najdete zde:
http://richard-1.com/
Zde najdete i historii a několik málo fotiček vily Pfaff ještě se střechou…

Naše galerie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Richard Richard | 28. června 2017 v 7:52 | Reagovat

Pěkně psané! jen tak dál!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama