Právě začínáme, prosím mějte s námi trpělivost. Děkujeme!!!

Hudba a veselí utichlo

9. června 2017 v 12:30 | Calwen
Rychle se rozhlížím po okolí. Nikdo nikde - chvilka klidu. Neohroženě se prodírám dírou v plotě. Adrenalin mi nahání krev do uší. Do obličeje mě šlehají dlouhá stébla trávy. TheMelin je už dávno uvnitř oploceného pozemku. Krčí se u keře a ostražitě se rozhlíží po okolí. Kývnu na něj a vydáváme se dál. Přikrčení, se zatajeným dechem, probíháme terasou a míříme k vlezu. Rychle dovnitř - pomalu ven. Vstup máme jistý, svým způsobem jsme připraveni na všechny překážky. Teda skoro na všechny.




Naším dnešním cílem je opuštěný hotel ve známem lázeňském městečku vystavený na pozemku bývalého mlýna z roku 1833. Mlýn původně fungoval jako pila, poté se stal hostincem. Nabíraný ohlas lázní, jak u nás v Čechách tak i v zahraničí, navyšoval ohlas i hostince. V roce 1837 se k němu přidala krytá kuželkářská dráha a o třináct let později tu byla oficiálně provozována kavárna s hostincem. Před rokem 1900 se hostinec rozrostl do dnešní podoby, v roce 1937 hotel měl kapacitu 70-ti pokojů.
Prvorepubliková atmosféra tu vládla dnem i nocí. Hrála zde kapela a tančilo se až 3x denně.


Odšoupáváme provizorní zábranu z OSB desky. Protahuji se do první nevelké místnosti. TheMelin za mnou neslyšně zavírá improvizované dveře. "Asi tu budou bezďáci," šeptá. Nicméně se vrhá vstříc do otevřené náruče opuštěného hotelu. Rozhlížím se. V místnosti není nic kromě zrezlého věšáku. Postupujeme do dalšího pokoje, které zdobí zašlé narůžovělé tapety. Místnost je překvapivě čistá, podlahy už nejsou.
Odtrhávám pohled od štukovaného stropu a očima hledám další bod zájmu. Zastavuji se hned na prahu. TheMelin fotí jako o život. Opírám se o dřevěná futra, ruce zkřížím na prsou. Spokojeně pokyvuji. Dívám se do koncertního sálu. Je obrovský. Na druhé straně jsou zbytky dřevěného pódia. Podlahu zde také nenajdete. Ovšem ručně malovaný strop je dominancí. Tajím dech. Fresky nejsou zachovalé. Odlupují se a větší část jich chybí. Skvostem je nejen souhra barev baculatých těl dětských andělíčků, ale především freska zdobící prázdnotu po lustru.
Ještě chvíli se kochám pohledem na strop. Takový mít doma, zasním se. Po chvíli přecházím k oknům směrem k potoku. Překvapuje mě, jak blízko teče u stěn hotelu. Na protějším břehu se táhne lázeňský park. Na levé straně se nachází další část hotelového komplexu. Patrová, nažluto natřená budova má svou vlastní věžičku. Stěny budovy jsou dosti začernalé a okolo ní se válí halda pytlů a dalších těžko identifikovatelných věcí. Zahlédnu pohyb. Skrčím se a dávám znamení TheMelinovi. Rychle přichází k oknu. Chvílí hledíme stejným směrem, tajíme dech. Poté zahlédneme postavu. Šourá se od pytle k pytli, chvíli se v jednom přehrabuje a poté mizí ve žluté budově. "Bezdomovec," komentuje TheMelin a věnuje se stropu.


Pod svým originálním názvem fungoval do roku 1945, poté se jeho název změnil na hotel Alhambra s kategorií B. Po roce 1950 se hotel mění v odborářskou zotavovnu ROH. Mění své jméno, tentokrát na Donbas. Dovolenou tu tráví především zaměstnanci z celé ČSSR i s rodinou, dále i zahraniční příslušníci SSSR. Mimo sezónu se zotavovna plní důchodci.

Po chvíli mizíme za rozbořenou zdí z provizorních cihel. Obklopuje nás tma, zapínáme baterky a postupujeme dále chladnou chodbou. Uděláme odbočku do malého sklepení, kde se mohl nacházet sklad potravin. Vracíme se po zaprášených schodech zpět, pohledem míjíme plyšového pejska bez ucha. Po pár krocích se před námi ocitají těžké dřevěné dveře. A za nimi náš první nezlomný zátaras v podobě cihlové zdi. Pokračujeme dál, kužely světla kloužeme po cihlových stěnách. Narážíme na promočenou zeď, místnost za ní mě ani trochu neláká. Strop je mokrý a pokleslý na jedné stěně, na podlaze se válí kusy onoho stropu. Stěny zdobí bílé dlaždice. Pohybujeme se blízko stěn a nahlížíme do dlážděných kobek. Doprostřed místnosti dopadají těžké kapky. Teče sem, a to hodně. Rychle se pakujeme ven a míříme ke schodišti.
Jak už to bývá, ze schodiště zbyla čtvrtina a po zábradlí nezbyly ani stopy. Do prvního patra se dostáváme po hromadě suti. Během čekání na TheMelina nahlížím do výtažní šachty. Výtah se nečinně válí v přízemí. Volíme pravou stranu a začínáme prohlídkou. Záhada promočeného stropu je vyřešena po třech krocích. Vně hotelu se nachází nezastřešené atrium. A prší. První patro procházíme celkem rychle. Pokoje jsou stejné. Malé, kabely vyrvané z bílých stěn, které zdobí malovánky a číslo na místní kočku. Okna jsou z větší části celá. Chybí dveře a sem tam i podlaha. Celý komplex se mi zdá uklizený, na odpad narazíte minimálně. Jediným nepořádkem jsou kopečky suti z likvidace kabelů, dveří a podlah. Atrium obklopují stěny z luxferů. Světla tedy máme dost. K oknům směrem do ulice se nepřibližujeme. Nacházíme zde i umývárny. Nesou se v duchu růžových a modrých barev a jsou odděleny od pokojů. Díváme se do technické části nad nedostupným sálem. Vracíme se zpět ke schodišti. Pohání nás touha dostat se do dalšího patra.


Tady máme další oříšek. Schodiště vede jen do půlky. Dál už není. TheMelin vychází prvních pár schodů. Chvíli čeká a naslouchá tichu. "Unese nás to, ale tady už nevím." Přidávám se k němu a kriticky sleduji díru mezi námi a pevným patrem. "A co tudy?" Kývu hlavou k okrasnému oknu ve zdi. O zeď je opřená dřevěná deska. Přístup do druhého patra je vyřešen. TheMelin jde jako první a posléze mi napomáhá vydrápat se za ním. Mé vcelku dlouhé nohy mi tu zkrátka nestačí.
Procházíme se dvojčetem prvního. Za zmínku stojí krásná koupelna v čele chodby s výhledem na střechu koncertního sálu. Maličkatá místnost je pokrytá dlaždicemi v hnědé barvě s černým ornamentem květiny. Dále úzký pokojík s balkónkem. Zrezavělé ručně kované zábradlí tu působí jemně a decentně. Stává se hlavním bodem objektivu společně se střepy z dvoukřídlých dveří. Jedna část chodby má speciální tapety. Jsou to noviny z roku 1991. Přečteme si předpověď počasí, článek o pomáhání státu bankám. Nasyceni historií se přemísťujeme ke schodišti. Třetí patro nás očekává.
Kapky buší do ohnutých parapetů. Fouká vítr a někde nad námi si pohrává s oknem. Skřípání pantů se rozléhá tichým hotelem. A my stojíme u paty schodiště. Oba skleslí. Naše cesta tu končí. Schodiště do třetího patra je stržené už v půli. Překážka, se kterou jsme nepočítali. Neriskujeme. Ještě nějakou dobu se zdržujeme v prvním patře a poté opouštíme hlavní budovu hotelu. TheMelin si fotí koncertní sál a já se kochám pohledem na růžově vytapetované předsálí.


Naše cesta končí u třetího patra, sláva hotelu končí v roce 1990, kdy se ruší odborářská rekreace. Tou dobou hotelu nechyběla vinárna, onen velký společenský sál, lázeňské procedury, terasa a ani dětské hřiště s obrovskou zahradou. Po roce 1992 je hotel definitivně uzavřen a díky majetkovým sporům zůstává komplex pustý a pomalu chátrá.


Jsme venku. Teď už nás tolik netrápí zdali si nás někdo všimne. Desku vracíme na své místo. Bezdomovce jsme již nezahlédli. Fotíme si okolí žluto-smetanového hotelu s bílými okenicemi. Procházíme se dříve prosklenou terasou. Kapky deště tvrdě dopadají na její dřevěnou střechu. Obdivujeme mozaiku města ukotvenou v jednom ze sloupu. Nahlížíme do sálu, jenž nám byl odepřen. V trávě nacházíme hliněné sluníčko, které spadlo z římsy. Zelený obličejík se na nás ospale usmívá. Zasněně zvedáme pohled ke třetímu a čtvrtému podlaží hotelu s vížkou, jež nám navždy zůstanou skrytá.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama